Argumenty pro tato radikální řešení jsou v zásadě tři: Panují obavy, zda malá země zvládne předsednictví v době finanční krize. Situace na české politické scéně vzbuzuje obavy o stabilitu vlády v době předsednictví, což vládě na kreditu zrovna nepřidává. ČR je navíc od nástupu Mirka Topolánka vnímána jako tábor euroskeptiků, nemluvě ani o některých prohlášeních prezidenta Václava Klause.
O tom, zda jsme jako malá země schopni vést unii v době finanční krize lze vést sáhodlouhé debaty. Stabilita naší současné vlády je nejistá a zajisté nepříjemná, domnívám se ovšem, že důvod proč se tyto úvahy vynořily leží hlavně v bodě třetím.
S trochou škodolibosti se dá říci, že vláda, i když po technické stránce dobře připravená, sklízí to co sama zasela. Od Lisabonské smlouvy, přes oddalování termínu přijetí Eura až po "srandovní" logo českého předsednictví si vláda budovala image tichého odpůrce EU, který o unii vlastně moc nestojí a to co v EU dělá, dělá proto, že musí, nikoli z vlastní vůle.
Ponechme stranou, jaká byla realita české zahraniční politiky. Země, která se připravuje na předsednictví by se zkrátka měla snažit získat si u ostatních partnerů respekt a připravit pole pro budoucí jednání. K tomu však nepatří silácká prohlášení a okázalá negativistická gesta, protože ta nám jistě nezjednají pověst seriózních partnerů. To vše se nyní obrací proti vládě.
Otázkou zůstává, jestli se předseda vlády z této "facky v pravý čas" poučí a dokáže přesvědčit své partnery v EU, že právě on je tím lídrem, na kterého se lze ve věci vedení unie spolehnout. Po všemi možná až příliš velebeném Sarkozim to nebude mít zfackovaný Topolánek vůbec snadné.